Normalizace

Napsal Jarka Prosecká (») 20. 3. 2018 v kategorii O životě a lidech, přečteno: 129×
20171221-080256.jpg

Normalizace,

…a lidé šli v hloučcích brzo ráno do práce, ulice byla celá ztichlá tím, jak nikdo nemluvil, sem tam někdo tlumeně zakašlal, někdo se zastavil a v rychlosti si zapálil cigaretu, a jedna žena zvedla levou nohu a upravila si stočenou punčochu, potom spustila nohu na zem, upravila sukni a pokračovala v chůzi, a bylo slyšet jen klapání bot a do toho zpěv ranních ptáků a z otevřeného okna byla slyšet znělka rozhlasu po drátě tatatadá tatatadá, ranní rozcvička, a lidé propojeni neviditelnou nití s fabrikou, kam chodí už spousty let, nechali myšlenky skrz tu nit proudit ke svým pracovním linkám, a já šla mezi nima, plná zvědavosti a zářila aurou v duhových barvách, jako míč, se kterým si hrají sousedovic děti na hřišti před naším barákem, a přemýšlela jsem, že ten můj baculatej andílek, ten můj věrnej pejsek, který krouží velkými oblouky nad moji lehkomyslnou hlavou a chrání mne, ví, že štěstí chodí jinudy, než já, že se mi vyhýbá proto, že ho nepotřebuju, že ho potřebují jiní lidi na jiným místě, a tak mi aspoň ten můj andílek odhání smůlu, jako se odhání mouchy, a dává mi pocit, že spravedlnost světa je oko Boží, které láskyplně dohlíží, abychom měli přesně to, co v dané chvíli potřebujeme, a tak i tohle pro mne zařídil, tuhle šedivou fabriku, kde se vyráběly koberce orientálních vzorů, s orientálnimi názvy Teherán, Kelim a Kazak pro kapitalistické zákazníky, kteří jsou vykořisťovaní jak píšou v Rudým právu, a kteří k nám jezdí na dovolenou ve vlastních autech a bydlí zde v Internacionalu, a zatímco oni se vrací z hotelovýho baru, kde pili jeden koňak za druhým, já míjím píchací hodiny, které jsou přilípnuté ke zdi vrátnice jako hnízdo vlaštovky a míjím fabrický lidičky, kteří se celý život plahočí do stejný fabriky, na to stejné pracovní místo, aby měli maličký peníze na svý maličký sny o bytu, nebo domu, který budou stavět celý život, aby se děti měly líp, a ty se jim na dům pak vykašlou, protože si budou chtít žít život jinak a jinde, a budou to domy Okal s rovnou střechou a balkóny, přeplněné chemlonovými koberečky pověšenými na zdi odkud budou jukat vyšívaná barevná zvířátka, které na tu zeď u záchodu, koupelny, nebo jinam, daly ženy těch mužů, které se také dřou v té fabrice, kde já pak každý den budu čekat společně s nimi u hodin, které vypadají jako to vlaštovčí hnízdo, na to až zahouká fabrická siréna konec pracovní doby, a budu stát ve frontě v hale u vrátnice s ostatními a chlapi budou vysprchovaní a navonění Pitralonem a ženské budou mít tašky plné jídla, které si koupily o přestávce v kantýně, a budou celé zrůžovělé od toho jak si tělo drhly mýdlem Šeřík po skončení směny ve společných sprchách, a budeme všichni nedočkavě zírat na ty hodiny až udělají cvak na celou, a ta fronta se pohne a my všichni jeden po druhém budeme strkat ty docházkové štítky do hodin, dáme je do kastlíku a budeme vycházet prosklenými dveřmi ven a ukazovat vrátnýmu tašky, že jsme nic neukradli a chlapi si budou venku zapalovat cigarety a půjčovat oheň a na nejbližším rohu se zastaví na rychlý pivo a jejich ženské jim řeknou : jedno a hned domů, a chlapi jim řeknou : to víš že jo, a ženy se pak vydají svižnými kroky na tramvaj a pestrobarevné sukně jim budou vlát kolem nohou, a hladit jim lýtka jejich okraji něžnými dotyky, a ony si budou mezi sebou sdělovat, co budou vařit a jak se to vaří a pořád dokola si to vysvětlovat, přestože včera o tom mluvily a předevčírem taky a bude vidět, že jsou šťastné, že jdou domů, a těší se až cestou vyzvednou děti ze škol a školek a vezmou je za ruku a budou jimi smýkat do tramvaje a budou je popohánět, aby šly rychleji, protože musí ještě uvařit svým mužům večeři, než přijdou domů, zatímco jejich muži teď stojí na růžku kouří cigarety a dopíjejí to své pivo a vykládají si s kamarády, kde seženou cihly, kde sehnat klempíře, aby mohli přistavět patro na barák, ve kterým budou bydlet jejich děti než vyrostou, aby později z nich odešly, a muži v těch nových velkých barácích zůstanou se svými ženami sami, a budou mlčet, protože si nebudou mít co říct, protože celý jejich svět byl dům, děti a starost o ně, a ty odešly do svých baráků, a najednou všechno přestalo mít jaksi smysl, a tak se budou ti dva v tom baráku trápit a bude je bolet srdce z toho jak je nikdo už nepotřebuje, a bude je bolet hlava jak se oni dva nepotřebují, a později si muži najdou nějakou činnost, aby nemuseli být doma s těmi svými znuděnými a z nudy uhádanými ženami, a ženy budou utíkat také, a zbude jen ten dům, to prázdné místo bez života..zbude jen chátrání..
a já teď stojím po šichtě s těmito muži, kteří do hospody chodí zapomenout, jak ten život utíká, jak je k zbláznění stejný a jen práce, pivo, domů a práce, utíkají sem, aby nemuseli myslet na to, že se cítí sami a zneuznaní, a je jim do breku, protože se cítí jako stroje na vydělávání peněz pro dům a rodinu, a je jim tak nějak smutno a úzko z toho, protože si mysleli, že jejich život bude jiný než jejich rodičů, protože si mysleli, že nebudou mít ty stejné starosti jako oni, a teď pivem a kořalkami zakrývají svůj strach z toho, že budou rychle staří a půjdou do důchodu, mají strach, že ztratí důležitost a přibydou nemoci , a ty velké obavy relativizují smíchem a černými žertíky, a já jsem tam s nimi a nikam nespěchám a povídáme si, a oni jsou rádi, že jsem s nimi, že nic po nich nechci, že nejsem jejich starost, že je s nimi někdo, kdo je lehkomyslný bez závazků a plánů, cítí se být s tím spojeni skrze mne a cítí se být mladí, rozpustilí a svobodní jako dřív, a jsou šťastní tou infekcí ode mne, a popíjíme pivo a hledáme pravdu, smysl bytí, smějeme se a tlučeme pěstima do stolu po každém další legraci a vsázíme se, kdo rychleji vypije pivo, a hrajeme krabičky a pak chytáme kulaté podtácky nad stolem, a je nám spolu dobře jako v ráji, kde se nic neřeší, jako v ráji, kde nejde o vztahy a závazky z kamarádství a manželství, kde nejsou povinnosti, kde jde o skutečné a radostné bytí tady a teď, a občas je slyšet : já už musím domů, čekají na mne s večeří, a všichni se tomu chechtáme, protože víme, že nikdo nikam nepůjde, že budeme čekat na to, až přijde hospodský a prosebně řekne : pááánovéé zavíráme, taky máme rodiny, musíme domů, …a mně nevadí, že neřekl dámo, a tak pánové zaplatí i za dámu a vycházíme společně z hospody směrem na tramvaj a oni jedou domů za rodinama, kde na ně čekají netrpělivě ženy a sotva otevřou dveře klíčem, který se nechce trefit do zámku, slyší jejich vrčení : kdes byl tak dlouho, zase s těma svejma kamarádama v hospodě, a oni jen odfrknou a řeknou: trošku jsem se zdržel, a ženské ještě pokračují v nadávání , a muži už je neslyší, zaboří lžíci do omáčky, vezmou chleba, nebo rohlík a rychle to do sebe nahází a pak se sklátí na postel a budou jako mrtví spát, než půjdou ráno do fabriky vydělávat ty malé peníze, aby si vyplnili sen, který je přibližuje k samotě.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a deset