Automrcha

Napsal Jarka Prosecká (») 7. 3. 2016 v kategorii O životě a lidech, přečteno: 305×
img-20150608-130040-1.jpg

Vezla jsem manžela autem k vlaku. Tedy on se vezl k vlaku. A já se pak vezla sama zpět. Vzdálenost od domu je cca 3 km. Nikdo by to neřešil. Ovšem ne tak já.

Kdo mne zná, ví že auto a já jsme v podstatě nepřátelé. Nebo ono se tváří jako kámoš, ale já nic nepředstírám. Pokud si mám sednout jinam, než na sedadlo spolujezdce, nastává autu čisté peklo. Kdyby se umělo modlit, jistě by začalo.

Sednu si. Vidím zpětné vnitřní zrcátko mimo. Tak s ním škubu tak dlouho až něco vidím. Otočím se k oknu. Zrcátka čumí do země. Hledám chvíli kde se to mačká, pak najdu knoflík na dveřích. To už začínám být nervní. Protože to nefunguje před tím, než otočím klíčkem startéru.

Klíč vrazím do zámku, otočím. Auto pšoukne. Už teď asi tuší problém, mrcha. Páneček odejel, řídí to panička. Rozsvítím kolečkem. Nepoznám co je dálkové nebo potkávací světlo. Neřeším to. Prostě svítí. Zařadím a jedu. Ne zrovna plynule. Ale jedu. Zrcátka jsou mi k prdu, protože jsem je nastavila na pohodlnou jízdu. Nikoliv na jízdu, kdy je ksich nalepený na skle. Ostatně s tím nic dělat nemůžu, protože v té chvíli se ze mne stal muž. Nezvádnu více činností najednou. Buď budu řidit, nebo zastavím a napravím to. Rozhodnu se pro první variantu. Mám volný styl "jedu  - nějak to dopadne." Tři kilometry uběhnou vcelku rychle i přesto, že jedu 25km v hodině. A už musím řešit most přes potok, nájezd, abych se trefila a pak už jen vypnutí motoru. Vše probhělo hladce. Trefila jsem se, zařadím ruční brzdu, pro jistotu. 

A teď nastává okamžik kdo z koho.

Před vytáhnutím klíčku, jsem rozsvítila vnitřní světlo nad palubkou, protože jsem neviděla kde je vypínaci knoflík pro svělomety. Po nějaké chvíli se mi to podařilo nahmatat a dát do polohy vypnuto. Hledám, kde se vypiná světlo nad sedadly. Našla jsem ten podělanej knoflík po několika minutách. Je děsně prťavý. Konstruktér to evidentně vymyslel tak, abych měla více času na rozjímání o lásce a nenávisti.  Vypnula jsem to. Vytáhnu klíček. Světlo nad palubkou se rozsvítilo. Chci ho zhasnut, najdu páčku, drbu do ní, ale marně. Vždy se zase rozsvítí. Zdržení 10 minut. Už jsem značně nervozní. Už nerozjímám. Vím, že tu popelnici nenávidím. Po několika pokusech k autu vlídně promluvím : hele já vylezu a ty si dělej co chceš, kreténe. Jak jsme řekla, tak i udělala. Zavřu dveře.  Přestalo se svítit uvnitř. To mne tak rozhodilo, že jsem zapomněla, že máme dálkové zavírání dveří na klíči...a klíčkem jsem mechanicky zamkla, jako za mladých časů. Vzpomněla jsem si, že se musím podívat, zda to jako mechanický centrál taky zafungovalo. To je, zda to zamknulo celé auto. Obejdu to z druhé strany. Házím nenávistné pohledy, ale není na mne asi vidět, protože je všude tma.

EE, centrál nezafungoval. Chtěla jsem zamknout dveře od spolujezdce. Nemělo to díru. Pro klíč. Zakleju třikrát, v tom si vzpomenu, že bych mohla najít zamykání dálkové na klíči. Byla tma, viděla jsem úplný velký prd. Tak jsem ten klíč mačkala tak dlouho, až to vyšlo. Píp, píp, s hrdostí svojí vlastní jsem ten krám obešla, a s nadávkama opustila směr domov.

Tady vidíte pravé vítězství ducha nad hmotou.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedna a šest